Make your own free website on Tripod.com



ZPĚT na titulní stranu

Kniha pro mne

Terry Pratchett

Malí bohové

(z cyklu Úžasná zeměplocha)

Jsou spisovatelé, kteří se stanou jakýmsi záhadným způsobem kultovními. Tedy alespoň v nějaké epoše a v některé zemi je dítka, studenstvo či jiná zajímavá skupina přijmou za svoje, věty z jejich děl se všeobecně citují při večírcích či projevech na výročních zasedáních, po postavách z knihy jsou pojmenovávána domácí zviřátka, v intimních chvílích pak protějšky, dále případně hudební skupiny, nové výrobky racionální výživy, zhoubné viry nebo hospody. Není mnoho takových knih a zajímavé je, že oficiální kritika se jimi mnohdy příliš nezabývá, zřejmě pod dojmem, že taková popularita jasně sama o sobě zaručuje mělkost, podbízivost, ba přímo prvoplánovitost oddechového čtení.
Není tomu tak. Alespoň ne vždy. Gandalf a jeho přítelé Hobiti dokázali pohnout před desítkami let anglickou mládež k tomu, že nosila placky na klopě s nápisem Go, Gandalf, Go! a po otevření kulturní závory postihla hobitománie v menší podobě i české čtenáře.
Ostatně, kdo z nás, pánové, jako dítko alespoň na čas nenosil v klopě špendlík se žlutou hlavičkou? Děkujeme, pane Foglare, za krásné sny svých třinácti let.
Pamatuji si na jedno léto v polovině let osmdesátých, kdy frčela Adamsova Daleká cesta za domovem a my všichni se tak trochu změnili na králíky putující nebezpečnou Anglií. Jelo-li auto, a chtěl-li jste varovat svůdnou sedmnáctku v ospalém českém městě těch prázdnin, stačilo zvolat v králičtině "hrududu!" a pokud se ohlédla a usmála, vděčna za upozornění, mohli jste ji pozvat na sirflej, neboť to byla zpřízněná duše. Pokud ne, tak jste na ni klidně mohli hodit hraka, neboť co s takovou kozou, která se nestará o erotický život mladých králíků?
A ještě dřív, v letech sedmdesátých, kdy jsem chodil na vysokou školu, člověk musel nutně přečíst Vonnegutovu Kolíbku, odvolávat se na Bokonona a snít o tom, jak bude s nejvhodnějším protěškem páchat boko-maru. A hledat lidi svého karnasu, neboť to je to jediné, o co jde. Najít spřízněnce jinými než logickými linkami. Příbuzné, spolužáky a daňové výběrčí si člověk nevybírá. Propadence stejné literatuře ano.

Jedním z autorů, kteří mají moc a sílu sdružovat fanoušky je Terry Pratchett se svou sérií Úžasná zeměplocha. I kolegové, kteří cestují světem, potvrzují, že v Anglii má vlastní knihkupectví nebo alespoň vlastní regály, kde trůní jeho knížky v pestrobarevných paperbackových obálkách tak krátko, dokud je někdo nekoupí, a pak jsou ze skladů dovezeny další a další exempláře. K nám Pratchetta přinesl Talpress v kongeniálních překladech Jana Kantůrka a od sci-fistů dostává tato série každý další rok dalšího Zlatého mloka, Ludvíka či jiné ceny v kategorii fantasy.
Fantasy obecně vzato je velmi zajímavá odnož literatury, spočívající v tom, že se vymyslí jakýsi paralelní svět, který se od našeho liší v nějakých těch nepodstatných maličkostech (jsou v něm draci, čarodějové, elfové či jiné u nás těžko doložitelné bytosti), má své vlastní říše, náboženství a rituály a své hrdiny, ať už je jejich jméno Connan, Bilbo Pytlík, Mrakoplaš, Ebenezum či jakékoli jiné. To, co je invariantní, co musí zůstat, je etická pochopitelnost: zlo zůstává zlem, dobro dobrem, jen jsou v těchto divných světech mnohdy zvláštně nasvíceny, aby byla vidět jejich zvláštní povaha. Některé z těchto fantazy světů jsou vypracovány do důsledků - příkladem budiž právě mistr J. R. R. Tolkien, který pro svou Středozemi napsal celé dějiny, vypracoval jazyky, písma, mýty, mapy a legendy, a to všechno měl jen doma v bedně, aby měl kam zasadit své příběhy a svět byl logicky bezesporný. To takoví Connanové a podobní hrdinové se pohybují ve světě načrtnutém mnohem ledabyleji.
Svět Pratchettův je zvláště důkladný a je jakýmsi zrcadlem daným našemu světu, aby viděl svou vlastní bizarnost. Zeměplochu nesou na zádech čtyři sloni stojící na hřbetu velké želvy plující volně vesmírem. To ví každý vědec a jen náboženští blouznivci si představují, že země je kulatá a rotuje kolem své osy, obíhajíc zároven slunce.
Jednotlivé státy a říše mají své zákony a víry, rituály a dějiny a není mnohdy těžké najít k nim jednotlivé říše a dějinné epizody na planetě Zemi. Navíc má každý příběh vždy nějaký ten pikantní akcent, to jest může se týkat třeba shakespearova Macbetha (Soudné sestry), Goethova Fausta (Erik), kultu Holywoodu a jeho Oscara (Pohyblivé obrázky), vztahu Smrti ke kočkám (Mort), ženského a mužského prvku v magii a podobně.
Třinácté volné pokračování tohoto cyklu příběhů Malí bohové se týká filosofie, teologie a historie. Je napsáno jako vždy vtipnou a svižnou formou s dramatickým příběhem v půdorysu a doplněno typicky pratchettovsky absurdními podobenstvími, příměry a exkursy do světa idejí. Neboť už začátek knihy zní takto:


Podívejme se spolu na želvu a orla.
Želva je tvor, který žije na zemi. Není možné žít tak blízko země a nebýt pod jejím vlivem. Obzor naší želvy není dál než několik centimetrů. Do vínku dostala právě takovou dávku rychlosti, jakou potřebuje k tomu, aby mohla honit zelený salát. Zatímco se kolem hnala evoluce, přežila želva díky tomu, že je minimálně nebezpečná jako zvíře a maximálně nedostupná jako potrava.
A pak tady máme orla. Je to tvor vzduchu a vysokých míst, jehož obzor je až na okraji světa. Zrak má natolik bystrý, že dokáže zahlédnout zahemžení malého pištícího tvorečka z výšky stovek metrů. Zosobněná síla, vtělené ovládání. Blesková smrt na křídlech. Zobák a pařáty, které stačí k tomu, aby si pochutnal na čemkoliv, co je menší než on sám, a utrhl nějaké to sousto i z toho, co je větší.
A přece dokáže orel prosedět celé hodiny na skalní římse a pátrat pohledem v královstvích světa, dokud nezahlédne vzdálený pohyb. Pak začne zaostřovat, zaostřuje, až zaostří na malý krunýř, který se pracně posunuje kupředu mezi sporými křovisky tam dole v poušti. A pak se vznese...
O minutu později zjistí želva, že jí zem zmizela pod nohama. A poprvé v životě vidí svět ne z výšky pěti centimetrů, ale z výše sto padesáti metrů a pomyslí si: Jakého já to mám v orlovi skvělého přítele.
A vtom ji orel pustí.
A téměř pokaždé se želva zřítí a najde na zemi smrt. Každý ví, proč to želvy dělají. Přitažlivost je zvyk, kterého se těžko zbavujete. Nikdo neví, proč to dělají orlové. Želva je skvělé jídlo, ale když vezmeme v potaz námahu nutnou k jeho získání, je jednodušší jíst prakticky cokoliv jiného. Orlové prostě nacházejí potěšení v trápení želv.
Faktem je, že je tady jedna věc, kterou si orlové neuvědomují. Podílejí se na poměrně drsném systému přirozeného výběru.
Přijde den, kdy se želvy naučí létat.


Tenhle příběh se odehrává v pouštních zemích a je orientován do odstínů tmavohnědé a oranžové. Kde začíná a končí, to je poněkud složitější, ale alespoň jeden z jeho začátků můžeme umístit nad úroveň sněhu, tisíce kilometrů daleko, do hor v okolí Středu*.
Jedna z filozofických otázek, které se neustále vracejí, zní: "Vydá padající strom v pralese zvuk, když široko daleko není nikdo, kdo by ho slyšel?"
To nám zároveň říká velmi mnoho o podstatě filozofů, protože v každém pralese se někdo najde. Může to být třeba jen jezevec, který se zamyslí nad tím, co to zapraskalo, veverka, kterou zaskočí, že její momentální svět se obrátil vzhůru nohama, ale vždycky je tam někdo. A je třeba říci, že i kdyby to bylo v samém srdci pralesa, uslyší ten zvuk miliony malých bohů.
Věci se prostě dějí a navazují jedna na druhou. Nestarají se, kdo je při tom přistihne. Ale historie... ach, historie, to je něco docela jiného. Historii je třeba hlídat, pozorovat, zaznamenávat. Jinak to není historie. Jinak je to jen... jsou to pak jen věci, které se odehrávají jedna po druhé.

* Pozn. autora: Nebo, jste-li vyznavači omnianismu, do okolí pólu.


Pokud si půjčím formulaci odjinud, mohu říci, že Pratchett představuje bohy jako ty, kteří jsou, jsou-li věřeni. Tedy ne uctíváni, ne majetkem církevních institucí a objektem prázdných soch, ale předmětem živé a hluboké víry svých věřících. Alespoň jednoho... Ubývá-li věřících, bůh se zmenšuje. A není-li věřících, malý bůh se měbní v takové téměř nic někde v pralese či poušti čekající, jestli se mu povede oslovit nového příznivce a znovu vystoupat na Pantheonu vzhůru. Nutno doznat, že jeho šance jsou malé, neboť svět je plný malých potenciálních bohů a ti větší svůj majetek - své věřící žárlivě střeží.
Velkého boha Oma postihne taková nehoda, že přesto, že má svůj povinný státní kult, najednou mu zbyde jen jeden opravdový věřící - kláštení novic Bruta, považovaný svými nadřízenými i kolegy za mladíka ducha poněkud mdlého a zvláštního, ale oplývající dokonalou a absolutní pamětí. Žije v Citadele, kde panuje exkvizice a inkvizice, kde se jiná než státní víra trestá smrtí na mučidlech, ale kde se už v této chvíli objevuje mezi spiklenci zárodek nového kultu. Kultu želvy, kráčející vesmírem se zeměplochou na zádech. Omniánci silou přinutili k přijetí náboženství některé okolní země, ale nyní se utkávají se svobodomyslným Efebe a vypadá to, že jejich schopnost expandovat skončila. V zemi je hluboká krize, aniž by si toho byli vědomi.
A v této chvíli chytí orel želvu, do níž je vtělen sám kdysi velký, nyní ustupující Om, a chce ji upustit, aby se dostal k jejímu masu. Naštěstí (ve skutečnosti nejde o štěstí ale o filigránskou práci strážců historie) ji pustí na hromádku kompostu v Citadele, želva přežije a telepaticky naváže kontakt se svým jediným věřícím.


"...Já jsem Velký bůh Om!"
Bruta zamrkal.
Nakonec řekl: "Ne, to tedy nejsi. Já jsem Velkého boha Oma viděl," pokračoval, pak mávl rukou a nevědomky naznačil velké tělo a svaté rohy, "a ten nemá podobu želvy. Zjevuje se jako orel nebo lev nebo jako mocný býk. Ve Velkém chrámu je jeho socha. Je sedm loktů vysoký. Má na sobě bronz a takové ty věci. A zadupává do země hříšníky. Ty nemůžeš zadupávat hříšníky, když jsi želva. Rozumíš, jediné, co bys mohl dělat, by bylo vrhat na ně výhrůžné pohledy. Má rohy z opravdického zlata! Tam, co jsem bydlel předtím, tak tam byla ve vedlejší vesnici taky Omova socha, byla vysoká jen jeden loket, ale taky to byl býk. Proto vím, že ty nejsi Velký bůh - svaté rohy - Om."
Želva se vzdala.
"Kolik mluvících želv jsi už potkal?" prohlásila jízlivě.
"Nevím," odpověděl Bruta.
"Co to má znamenat, to tvoje »nevím«?"
"No, třeba mluvily všechny," odpověděl Bruta a demonstroval tak svou osobní, velmi svéráznou logiku, která ho dostala až k melounům navíc.
"Třeba zrovna nic neříkaly, když jsem tam byl."
"Já jsem Velký bůh Om," trvala želva na svém velmi výhrůžným a nebezpečným tónem hlasu, "a brzo z tebe bude velmi nešťastný kněz. Okamžitě běž a přiveď mi ho." (velekněze - pozn. jmb)



Pochopitelně, že Bruta vůbec nemá šanci přesvědčit hlavouny své církve, že hovoří s Bohem, přesto však udělá kariéru. Díky své dokonalé paměti je vybrán fakticky nejdůležitější postavou v církevní hierarchii, padouchem Vorbisem, aby byl členem jeho doprovodu do Efebe, kam jedou zdánlivě vyjednávat, ve skutečnosti však připravit přepadení této odbojné říše. (Formálně nejvyšší představitelé hierarchie jsou jen figurky, Vorbis je ten, kdo má moc.) Bůh v želví podobě putuje s nimi, setkává se spolu s Brutem s mnohobožstvím a prostředím náboženské tolerance v Efebe, a je i svědkem jeho dobytí. Před tím ovšem ještě přijde do styku s Efebskými filosofy. Přijmeme-li paralelu Efebe = Řecko a Omniánci= (třeba) Peršané, můžeme se zde i trošku procvičit z řecké filosofie.


Efebský labyrint je starý a ukrývá se v něm sto a jedna úžasná věc, které se dají podniknout s propadly, ukrytými pery, ostrými čepelemi a padajícími kameny. V labyrintu není jeden průvodce. Je jich šest a každý zná jen svou šestinu cesty složitým bludištěm. Každý rok pořádají speciální soutěž, při níž provádějí v labyrintu jistá vylepšení. Soutěží v tom, který z nich dokáže neinformovanému návštěvníku ve svém úseku bludiště připravit větší nebezpečí. Jejich snažení posuzuje odborná porota a vítěz dostane malou cenu.
Bez průvodce se nejdále dostal jeden vetřelec, který od vstupu do labyrintu urazil devatenáct kroků. Tedy víceméně. Jeho hlava se pak sice kutálela dalších sedm, ale to se zřejmě nepočítá.
Na každém přechodovém bodě je malá místnost, kde nejsou žádné pasti ani nástrahy. Je v ní jen malý bronzový zvoneček. To jsou ony malé čekárny, kde si průvodci návštěvníky předávají. Kromě toho jsou v některých místech labyrintu - zvláště u nejdůmyslnějších pastí - umístěna pozorovací okénka. I průvodci labyrintem jsou jen obyčejní lidé a rádi se zasmějí.
To všechno ovšem bylo Brutovi jedno. S přátelským výrazem pleskal podrážkami sandálů po dlažbě tunelů a chodeb, aniž přitom nějak zvlášť myslel na cestu. Nakonec otevřel bránu a vyšel do svěžího vzduchu pozdního večera.
V ovzduší se vznášela vůně květin. Šerem poletovaly můry.
"Jak vypadá filozof?" řekl Bruta. "Tedy když se nekoupe," dodal.
"Hodně přemýšlí," odpověděl mu Om. "Hledej někoho se soustředěným, napjatým výrazem."
"To by taky ale mohlo znamenat, že má zácpu."
"No, pokud by to bral ten člověk filozoficky..."
Obklopilo je město Efebe. Štěkali psi. Někde zamňoukala kočka. Všude zněl chór těch slabých příjemných zvuků, které naznačují, že kolem si lidé žijí své životy.
Pak se rozletěly jakési dveře a ozval se dutě zvonivý zvuk, jaký se může ozvat, když někdo někomu rozbije o hlavu poloprázdnou amforu s vínem.
Z dláždění, kam nepříliš měkce dopadl, se sbíral hubený muž v tóze a vrhal ošklivé pohledy na dveře, které se mezitím zavřely.
"Říkám vám, slyšíte, že omezený intelekt nemůže srovnávacím způsobem nikdy dosáhnout absolutní pravdy věcí, protože pravda, abyste to věděli, byvši ve své podstatě nedělitelná, vylučuje pojmy jako »více« či »méně«, takže přesnou mírou pravdy nemůže být nic jiného než pravda sama. Vy prevíti," dodal.
Odněkud z budovy se ozval hlas: "Vážně? Kecy!"
Stařík si Bruty vůbec nevšímal. S vynaložením všech sil vyviklal jednu dlažební kostku z chodníku a potěžkal ji v ruce.
Pak rozrazil dveře a vtrhl zpět do domu. Zevnitř se tlumeně ozval zuřivý výkřik.
"Ach. To je filozofie," řekl Om.
Bruta opatrně nahlédl dveřmi dovnitř.
Ve velké místnosti se dvě skupiny velmi podobých mužů pokoušely udržet od sebe dva ze svých kolegů. Je to scéna, která se v barech mnohovesmíru opakuje milionkrát denně - oba rádoby zápasníci na sebe vrčeli, dělali obličeje a snažili se uniknout ze sevření svých přátel, i když se ve skutečnosti nesnažili uniknout příliš důrazně. Není nic horšího, než když se vám opravdu podaří uniknout a najednou se ocitnete úplně sám uprostřed kruhu lidí, jen se šílencem, který se chystá praštit vás kamenem mezi oči.
"Jasně," přikývl znovu Om, "tohle je skutečná filozofie."
"Ale vždyť oni se perou!"
"Plnohodnotná a svobodná výměna názorů, správně."
Teď, když měl Bruta lepší výhled, viděl, že mezi oběma muži jsou jisté menší rozdíly. Jeden měl kratší vous, byl červený ve tváři a hrozil na svého protivníka obviňujícím prstem.
"Vždyť on mě, krucityrkn, obvinil z urážek na cti!" křičel.
"To není pravda!" ječel druhý muž.
"Udělal jsi to! Udělal! Jen jim pověz, co jsi řekl!"
"Podívejte, já akorát navrhl, že mu vysvětlím podstatu paradoxu, rozumíte, takže jestliže Xeno, Efebec, řekl, všichni Efebci jsou lháři..."
"Slyšeli jste? Slyšeli? Už to řekl zase!"
"- ne, ne, počkej, poslouchej mě... pak, jelikož je Xeno také Efebec, znamená to, že on sám je lhář, a proto -"
Xeno podnikl rozhodný pokus uvolnit se a vlekl s sebou čtyři kolegy - flozofy.
"Tak, a za tohle ti rovnou jednu ubalím, hošane!"
"Promiňte, prosím," řekl Bruta.
Filozofové ztuhli. Pak se všichni obrátili a upřeli pohledy na Brutu. Napětí poněkud povolilo. Ozval se sbor rozpačitého odkašlávání.
"Vy jste filozofové?" zeptal se Bruta.
Ten, kterému říkali Xeno, popošel kupředu a upravil si záhyby své tógy.
"Správně," přikývl. "My jsme filozofové. Myslíme, tedy jsem."
"Jsme," opravil ho automaticky nešťastný výrobce paradoxů.
Xeno se otočil: "Já už tě mám až pocud, Okoliku!" zařval. Pak se obrátil zpět k Brutovi. "Jsme, tedy jsem," dodal sebejistě. "Tak je to."
Několik filozofů se na sebe se zájmem podívalo.
"Tak tohle je opravdu docela zajímavé," ozval se jeden z nich. "Důkazem naší existence je skutečnost, že existujeme, to tím chceš říct?"
"Sklapni," zasyčel Xeno přes rameno.
"Vy jste se prali?" zajímal se Bruta.
Shromážděným filozofům se na tvářích objevily výrazy úžasu a hrůzy v různých stadiích.
"Prali? My? My jsme filozofové!" odpověděl mu šokovaný Okolik.
"Přísahám, to jsme," přidal se Xeno.
"Ale já viděl, jak jste - " začal Bruta.
Xeno ledabyle mávl rukou.
"To byla jen taková ostřejší debata," vysvětloval.
"Teze plus antiteze se rovná hysterieze," řekl Okolik. "Tvrdé testování vesmíru. Kladivo intelektu bušící do kovadliny základních pravd ­ "
"Zavři zobák," utrhl se na něj Xeno. "Co bychom pro vás mohli udělat, mladý muži?"
"Zeptej se jich na bohy," napovídal Om Brutovi.
"Ehm, chtěl bych se dozvědět něco o bozích," opakoval Bruta.
Filozofové se po sobě rozhlédli.
"Bohové?" nadhodil Xeno. "My se už s bohy neunavujeme. Pch. Jsou to jen zastaralé zbytky překonaného systému víry, tihle bohové."
Z čistého nebe se rozlehlo zahřmění.
"S výjimkou Slepého Io, boha hromů," pokračoval zcela plynule Xeno a tón jeho hlasu se téměř neměnil.
Čisté nebe se rozzářilo bleskem.
"A Sulfurfluse, boha ohně," dodával Xeno.
Okny náhle zalomcoval mohutný poryv větru.
"Jo, Vypuďvan, bůh větru, je taky v pořádku," navazoval Xeno.
Ve vzduchu se zhmotnil šíp a zabodl se do stolu vedle Xenovy ruky.
"Federalos, posel bohů, patří taky k těm velkým jménům."
V otevřených dveřích se objevil pták. Přesněji řečeno tvor, který vzdáleně připomínal ptáka. Byl asi pětatřicet centimetrů vysoký, černobílý, měl zahnutý zobák a výraz, který naznačoval, že všechno, čeho se v životě opravdu obával, už se mu přihodilo.
"Co je to?" zeptal se Bruta.
"To je tučňák," ozval se hlas v Brutově hlavě.
"Patina, bohyně moudrosti? Ta patří k těm nejlepším," pokračoval Xeno.
Tučňák na něj chraptivě zakřičel a odkolébal se do tmy.
Filozofové se tvářili velmi rozpačitě. Pak se ozval Okolik. "A co Furgol, bůh lavin a sněhových sesuvů? Kde začínají sněhová pole?"
"Tři sta kilometrů odsud," řekl další filozof.
"Zastaralý zbytek přežitého systému víry," prohlásil Xeno.
Všichni čekali. Nic se nestalo.
Stěna bílé smrti se v Efebe neobjevila.
"Jedná se tady o bezmyšlenkovitou personifikaci přírodní síly, " řekl jeden z filozofů o něco hlasitěji.
Zdálo se, že se všichni přítomní začínají cítit lépe.
"Je to primitivní uctívání přírody."
"Já bych za něj nedal ani šesták!"
"Jednoduché vysvětlování něčeho neznámého!"
"Pch! Je prostě vymyšlený jako strašák, který má nahnat hrůzu slabým a hloupým!"
Brutovi se drala na rty slova. Nedokázal je zastavit.
"Tady je vždycky tak zima?" řekl. "Když jsem šel sem, zdálo se mi velmi chladno."
Filozofové začali od Xena rychle ustupovat.
"I když je tady jedna věc, kterou je třeba Furgolovi přiznat, " řekl Xeno. "Má rád vtipy stejně jako ostatní... jako lidé."
Pak se rychle rozhlédl na všechny strany. Po nějaké chvíli se filozofové uvolnili a zdálo se, že na Brutu docela zapomněli.
Teprve ted' měl vlastně čas prohlédnout si místnost. V životě nikdy neviděl tavernu, ale právě tam se teď ocitl. Podél jedné strany místnosti se táhl pult. Za ním byly typické nástrahy efebského baru - pyramidy vinných džbánů, police plné amfor a veselé obrázky panen-vestálek na kartonových podložkách pokrytých sáčky s burskými oříšky a sušeným kozím masem. Ty tam byly vystaveny v naději, že na světě skutečně existují lidé, kteří budou velkopansky kupovat další a další balíčky oříšků, o které vůbec nestojí, v domnění že se jim za odměnu naskytne pohled na kartonovou bradavku.
"Na co jsou všechny ty věci?" zašeptal Bruta.
"Jak to mám vědět? Vyndej mě ven, abych se mohl podívat."
Bruta otevřel schránku a vyndal z ní želvu. Jedno revmatické oko se rozhlédlo po místnosti.
"Oh. To je typická taverna," řekl Om. "Výborně. Dám si talířek toho, co pijí ostatní."
"Taverna? Místo, kde se pije alkohol?"
"Jsem velmi nakloněn souhlasit s tvým výrokem. Ano."
"Ale... ale vždyť... Sedmituch nás ne méně než sedmnáctkrát velmi důrazně zrazuje od -"
"To by mě, u všech ďáblů, taky zajímalo proč," pokýval Om hlavičkou. "Vidíš tamtoho člověka, který čistí džbánky? Řekneš mu »dejte mi...«"
Ale vždyť to zatemňuje lidský mozek, jak říká prorok Janerad. A taky -"
"Tohle už nechci slyšet! Něco takového jsem nikdy neřekl! Tak a teď běž a řekni to tomu muži!"
Ve skutečnosti to dopadlo tak, že onen muž promluvil na Brutu.
"Rád bych se napil vody," řekl Bruta velmi obezřetně.
"A něco pro želvičku?"
Víno!" křičel Omův hlas.
"Já nevím," odpověděl Bruta. "Co tak obyčejně želvy pijí?"
"Ty, co tady obvykle míváme, mají nejraději trochu mléka s nadrobeným chlebem," poškrabal se barman na hlavě.
"Máte tady želvy často?" zeptal se Bruta hlasitě a pokoušel se neslyšet Omovy zuřivé výkřiky.
"Oh, taková průměrná želva je velmi užitečné filozofické zvíře. Předbíhá pomyslné šípy, vítězí v závodech se zajíci... moc užitečné zvíře."
"Hm... ale já nemám žádné peníze," vypravil ze sebe Bruta.
Barman se k němu naklonil. "Něco ti řeknu," mrknul. "Deklamandos právě objednal rundu pro všechny. Určitě mu to nebude vadit."
"Chleba a mlíko?"
"Aha. Děkuji. Děkuji vám mnohokrát."
"To nic, máme tady hosty všeho druhu," usmál se barman a narovnal se. "Stoiky. Cyniky. To jsou velcí pijáci, tihle cynici. Epikurejce. Stochastiky. Xenoglosy. Gnozeology. Peripatetiky. Synoptiky*. Na co si vzpomenete. Já vždycky říkám jedno. Říkám vždycky - " vzal z pultu další džbánek a začal ho utírat, "že na vytvoření světa je třeba lidi všeho druhu."
Chleba a mlíko!" křičel Om. "Za to pocítíš můj hněv, slyšíš? A teď se ho zeptej na bohy!"
"Řekněte mi," začal Bruta hovor a usrkl ze svého džbánku vody, "ví z nich některý něco o bozích?"
"Na takovéhle věci bys potřeboval spíš kněze, mladíku," odpověděl barman.
"Ne, já to myslím jinak. Myslím jako o..., co bohové vlastně jsou..., jak vznikají..: takové věci," vysvětloval Bruta a pokoušel se udržet myšlenkový krok s podivným způsobem barmanovy konverzace.
"Bohové o takových věcech neradi slyší," zavrtěl barman hlavou. "Občas večer, když už má někdo o pár džbánků víc, se tady začne hovořit i o takových věcech. Takové ty nekonečné úvahy o tom, zda bohové opravdu existují. Vzápětí proletí střechou kulový blesk, který má kolem sebe omotaný papírek, na němž je napsáno »samozřejmě, že ano«, a na zemi zůstanou sandály, ze kterých se kouří. Když se párkrát přihodí něco takového, ztratí pro vás metafyzické úvahy ten správný půvab."
"A ten chleba dokonce není ani čerstvý," mumlal Om s nosem ponořeným do talíře.
"Já vím, že bohové naprosto jistě existují, to je v pořádku, " pospíšil si Bruta s vysvětlením. "Rád bych se jenom dozvěděl... rád bych se dozvěděl něco víc... o nich."
Barman pokrčil rameny.
"V tom případě bych ti byl vděčný, kdyby ses postavil co nejdál od všech cenných věcí tady v místnosti," řekl. "Dělej co dělej, bude to stejné i za sto let." Zvedl další džbán a začal ho utírat.
"Vy jste filozof?" zeptal se Bruta.
"No, ono to do člověka po nějakém čase nasákne," odpověděl barman.
"To mléko má nejlepší čas za sebou. Připadá mi trochu moc živé. Říká se, že tady v Efebe mají demokracii. To mléko by mělo mít volební právo."
"Myslím, začal Bruta opatrně, "že tady se asi nedozvím, co jsem chtěl. Hm. Pane prodavači nápojů?"
"Ano?"
"Co to bylo za ptáka, který sem vešel, když se mluvilo o bohyni " převaloval to neznámé slovo na jazyku, "moudrosti?"
"Víte, to je tak trochu problém," odpověděl barman. "Prostě potíže."
"Já vám nerozumím."
"Byl to tučňák," odpověděl barman.
"To je nějaký moudrý pták?"
"Ne. Moc ne," ošíval se barman. "Není proslulý právě svou moudrostí. Je to druhý nejpopletenější pták na světě. Říká se o něm, že umí létat jen pod vodou."
"Proč ale potom -"
"My o tom tady neradi mluvíme," zavrtěl hlavou barman. "Lidi to rozčiluje. Ten podělanej sochař," procedil tiše mezi zuby.
Na druhém konci baru se mezitím filozofové začali znovu hádat.
Barman se naklonil přes pult. "Jestli opravdu nemáte peníze, " prohlásil, "tak se obávám, že vám tady nikdo moc nepomůže. Řeč je tady drahá."
"Ale vždyť oni jen tak -"
"Podívejte se, jsou tady hned na začátku výdaje na mýdlo a vodu. Ručníky. Mycí žínky. Mořské houby. Pemza na paty. Koupelové soli. Všechno stojí peníze."
Od talíře se ozval bublavý zvuk. K Brutovi se obrátila Omova hlava umáčená od mléka.
"Ty vážně nemáš žádné peníze?"
"Ne," zavrtěl Bruta hlavou.
"Dobrá," odpověděla želva stroze, "ale toho filozofa potřebujeme. Já pořádně myslet nemůžu a ty to neumíš. Musíme najít někoho, kdo to dokáže pořád."
"Samozřejmě byste mohl zkusit ještě starého Didactyla," navrhl barman. "Ten by byl asi úplně nejlevnější."
"Ten nepoužívá drahá mýdla?" zeptal se Bruta s nadějí.
"Mohu potvrdit beze strachu, že bych ho pomlouval," odpověděl barman slavnostně, "on nepoužívá žádné mýdlo. Nikdy."
"Oh. Dobrá. Děkuju vám."
"Zeptej se ho, kde ten muž bydlí," dožadoval se Om.
"A kde bych toho pana Didactyla našel?" zeptal se Bruta poslušně.
"Na palácovém nádvoří. Dveře hned vedle knihovny. Nemůžete ho minout. Stačí, když půjdete za nosem."
"Ale my jsme právě přišli -" začal Bruta, jeho vnitřní hlas mu však doporučil, aby větu raději nedokončil. "Takže zase půjdeme."
"Nezapomeň si tady svou želvu," upozornil ho barman. "Dá se z nich uvařit skvělé jídlo."
"Aby se ti víno ve vodu proměnilo!" zaječel Om.
"A promění se?" zeptal se Bruta, když vykročil noční temnotou.
"Ne."
"Nemohl bys mi to vysvětlit ještě jednou? Proč vlastně hledáme toho filozofa?"
"Chci dostat zpět svou moc a sílu," řekl Om.
"Ale vždyť v tebe věří všichni!"
"Kdyby ve mě věřili, dokázali by se mnou rozmlouvat. Já bych mohl hovořit k nim. Nevím, co se pokazilo. V Omnii přece nikdo neuctívá žádné jiné bohy, že ne?"
"Nikdo by jim to ani nedovolil," vysvětlil mu Bruta. "Na to už by dohlédla kvizice."
"Jistě. Je ovšem těžké si kleknout, když nemáš kolena."
Bruta se zastavil uprostřed prázdné ulice.
"Já ti nerozumím!"
"To se od tebe ani nečeká. Cesty boží většinou bývají obyčejným smrtelníkům nepochopitelné."
"Kvizice nás udržuje na cestě pravdy! Kvizice pracuje pro větší slávu Církve!"
"A ty tomu vážně věříš?" odfrkla si želva.
Bruta nahlédl do svého svědomí a zjistil, že jeho neochvějná jistota zmizela. Několikrát otevřel a zavřel ústa, ale nenacházel slova, která by měla být řečena.
"Tak pojď," řekl Om tak laskavě, jak jen dokázal. "Vraťme se nazpět."

* Pozn. překladatele: Bez komentáře. Co nenajdete ve filozofickém slovniku, hledejte jinde.


Díky Brutově geniální paměti jsou do města uvedena vojska Omniánců, která přešla zdánlivě neprostupnou poušť, Bruta je provedl labyrintem a Efebe je na čas dobyto. Bruta si ale uvědomí, že ne všechno je správně a ve své geniální paměti podrží obsah všech podstatných knih místní knihovny. Potom spolu s Vorbisem ztroskotá na moři, přejde poušť, ztratí svou želvu - boha a dojde zpět do Omnie. Vorbis se prohlásí prorokem a Bruta má být popraven. Zároveň se k břehům Omnie blíží vojsko rebelujících sousedních říší. Om v želví podobě zabije Vorbise (přinutí orla, aby jej pustil Vorbisovi na hlavu) a lidé v něj znovu uvěří. Dochází k církevní i politické reformě a Bruta žije šťastně dalších sto let. A želva dál kráčí vesmírem a na jejím hřbetě je nesena úžasná zeměplocha, jak ji popsal pan Terry Pratchett, dokud znovu neprotne dráhu naší Země, aby zde složila další příběh. Už se na něj těším.
Mohu jen vřele doporučit.

(Vydal Talpress, 1997, 400 stran, náklad neuveden, doporučená cena 115 Kč.)


ZPĚT na titulní stranu



Copyright (c) 1996, Zlin Net a.s.
All rights reserved.